Pozoruji jak si pohráváš s prstýnkem. Ucítíš na sobě můj pohled a lehce se usměješ. Přestaneš si s ním hrát a koukneš mi do očí. Vím co ten pohled znamená. Hýbeš ústy, tiše říkáš dvě líbezná slůvka: Miluju tě. 'Já miluju tebe,' říkám ti. A pak najednou zesmutníš. Ptám se co se děje. Nic neříkáš a jen mi hledíš do očí. Stále si hledíme do očí, mlčíme. Vypadáš jako by se ti chtělo plakat. Přitahuji si tě k sobě, nebráníš se. Sedáš mi do klína a pokládáš svou hlavu na mé rameno. Pláčeš. Utišuji tě, hladim tě po vláscích a pevně tě držím. Neboj nikdy tě neopustim, zůstanu navždy s tebou. Navždy. Jen a jen s tebou. Ty jsi to jediný pro co žiju. Stále pláčeš. A pak, když jsi se už trochu uklidnila, mi šeptáš do ucha: 'Promiň.' Nevím za co se mi omlouváš, vždyť tu nic neni za co by jsi se měla omlouvat. Nebo snad ano? Je tu něco takového? Něco co bych měl vědět? Něco co jsi mi utajila? Opět začínáš plakat. Ale jsem trpělivý. Jen se vyplakej. Uleví se ti. A pak mi něco šeptáš. Nerozumím tomu. Stále pláčeš. Stále mi něco šeptáš. Stále tomu nerozumim. Najednou to pochopím. Už chápu proč se mi omlouváš, chápu proč pláčeš. Co ti na to mam říct? Snad jen: Proč? Proč jsi to udělala? Co tě k tomu vedlo? A proč mi to teď říkáš? Miluju tě a ty víš, že ti to odpustim. Zapomeňme na to. Neplač. Prosím. Miluju tě a ty to víš. Nic se nezmění. Doufám, pokud se to již nezměnilo. Nepochopim to ale, proč mě můj anděl, moje láska mohla podvést, ale je to za námi, miluju tě a to se snad nezmění.