Sedim u stolu a pročítám si poslední zprávy. Nic novýho. Odkládám je na stůl. Měl bych si ho uklidit. Hmm, tak co všechno tu mam. Noviny starý i nový, dopisy přečtený i nepřečtený, pár nábojů, falešný vousy, jeden nebo dva zásobníky, čtyři lahve whiskey, malou skleničku a jeden kolt 1911. Standartní výbava stolu soukromýho vočka. Ach jo, ten úklid mě nebaví. Ale je to nutný. Noviny a dopisy schovam do šuplíku, lahve do koše, sklenku do baru, vousy do skříně plný převleků a zbraň s náboji a zásobníky do druhého šuplete. No ani to nebolelo. Vida zákazník, tedy zákaznice. Je to vysoká, štíhlá brunetka v rudých šatech po kolena. Její vzhled byl nepřirozeně krásný. Úplně mě omámila. No chvíli mi trvalo než sem se vzpamatoval. Jak ladně se pohybuje a jak pomalu sedá do křesla naproti mě. Lehce se usmála, pohodila vlasy a začala mluvit. Ten hlásek. Takový jemný a hebký. 'Ta by nedokázala křičet' říkám si. Na ten hlásek nikdy nezapomenu. A taky ta její jemně nasládlá vůně. Ta se mi taky z nosu nedostane. Poslouchal sem její vyprávění. Zaujalo mě to. Prý je zde ve městě nová, přistěhovala se společně s manželem. Ale ten se hned zapletl s místní mafií a dva dny na to zmizel. Za policií prý už byla ale oni ho nemohou prohlásit za nezvěstného. To můžou udělat až po čtyřiadvaceti hodinách. Ani se nedivim, že jí tuto řekli. Mafie je má podplacený. A jak je znam, její manžel bude nejspíš už mrtev. Neměl sem to srdce jí to říct a tak sem tu zakázku přijal. Podal sem jí ruku na souhlas, ona poděkovala opět se lehce usmála a odešla. Usadil sem se do nejpohodlnějšího křesla v místnosti a začal sem přemýšlet o tom kde začnu s pátráním. Hmm. Asi začnu tam kde to začalo. U ní doma. Když sem tam přijel, bylo tam uklizeno. A vůbec tam nevypadalo, že je to domácnost dvou lidí. Spíš naopak. Zdálo se mi, že tu žije sama. A to mi připadalo divný. Proč by tedy hrála, že se jí ztratil manžel když to tady vypadá, že žije sama. Začal sem prohledávat její věci a doufal sem, že nějaký známky po jejím manželovi najdu. Nic. Nikde nic neni. Sakra! Klíč zachrastil v zámku. Musim se někde schovat. Šatník! Uf, stihl sem to. Zrovna když se dveře otevřeli, já zavřel šatník. Trvalo asi deset minut než se dostala do obýváku a usadila se do křesla. Chvíli seděla a četla si. Pak najednou zazvonil telefon a já málem leknutím vypadl ze šatníku. Zvedla oči a koukla mím směrem. Chvíli sem si myslel, že o mě ví. Ale naštěstí pozorovala ten telefon. Byl totiž hned vedle skříně. Docela sem si oddechl. Zvedla se a přešla k telefonu. Telefon ještě jednou zazvonil a pak zmlkl. To ho nejspíš zvedla. Ano zvedla ho ale rozhovor to byl krátký. Téměř nic sem neslyšel. Jakmile položila sluchátko ozvalo se klepání na dveře. Vůbec nevypadala překvapeně. Jakoby někoho čekala. Někoho důležitýho, někoho koho znam. Toho nejhoršího. Byl to Capo de tuti Capi. Šéf všech šéfů. Největší hlava mafiánů. Políbili se! Ona je jeho milenka. Ta mrcha. Byla to bouda a já se chytil. Vim co mě čeká. Hmm, už to nemá cenu schovávat se. Stylově sem vyšel ze šatníku, zamířil na ni a střelil. Skácela se k zemi a do bytu se nahrnuli dvě gorily. Hned mě čapli a omráčili. Už si jen pamatuju jak sem se probudil v tmavý místnosti s rukama za zády a bolavou čelistí. Pak jsem zase upadl do bezvědomí. Probudil sem se až v autě. Vedle mě seděli dva chlápci se zbraněma každej z jedný strany. A vedle řidiče další. Brali mě na výlet. Ne na ledajakej. Ale na výlet s bejsbolkou, brokovnicí a s tommygunem. Měl to bejt muj poslední výlet. Myslel sem si to. Nejdřív si se mnou povídali a pak začali. Nejdřív mě zmlátili a pak střelili. Když už byli u konce vyhodili mě z auta a ještě střelili brokovnicí. Mysleli si, že sem mrtvej a já si to myslel taky. Ležel sem tam dlouho. Našel mě ňákej měšták z vedlejšího města. Vzal mě k soukromýmu doktoru a ten mě dal dohromady. A teď? Teď žiju v ústraní. Daleko od mafie. Daleko od toho prašivýho města.