Prší. Ty sedíš u okna a čteš si. A já jen potichu pozoruju jal ladně otáčíš stránky. Tu prohodíš svými dlouhými hebkými vlasy. Mé oči jen kmitají od jednoho vlasu k druhému. Najednou zavřeš knihu a tvůj pohled zabloudí ke mě. Máš je tak krásné. Jsi celá krásná. A já jen sedim a pozoruju tě. Odkládáš knihu a pomalu se suneš ke mě. Líbáš mě na tvář, na pusu a pak už jen na pusu. A já jen sedim a nechávám tě. Sedáš mi na klín a pokládáš svou hlavu na mé rameno. Tiše mi šeptáš slůvka lásky. Já se jen usmívám a zavírám oči. Zdá se mi sen. A ty jsi hlavní aktérkou toho snu. Povídáš mi co jsi tento týden dělala, vyprávíš mi příhody tvé co se staly kamarádce a ukazuješ mi co jsi si koupila nového. Ale je to jen sen. Všechno je jen sen. A brzo mě z toho nádherného snu vytrhne hnusný kovový zvuk. Otevřu oči a spatřim malou šedivou kobku. Jediný přísun světla je jen to co sem proniká skrz mříže. Mam tu jen malej stolek, u něj rozvrzanou židli a v rohu za poloviční stěnou malej oprejskanej záchod. Kouknu se po směru toho zvuku a u mříží vidim stát bachaře spolu s nějakým chlápkem v kvádru. Je to tady. Vim co to znamená. Poslední jídlo a přání. Po krátké chvilce mluvení přichází další bachař s tácem luxusního jídla. Úředník (ten muž v kvádru) se mě ptá jaké je moje poslední přání. "Řekněte jí, že ji miluju, a že na ni budu dávat pozor." říkam mu a podávám mu tvou fotku. Pak úředník a bachaři ustoupí a nechají mě v klidu se najíst. Po jídle mi oholí hlavu a odvedou mě na mé poslední posezení. V místnosti je jen deset lidí. Samí úředníci. Je tam i muj advokát i soudce. Usazují mě do křesla. Je tvrdý, ze dřeva s železnými okovy. Okovy zaklaply, na namokřenou hlavu pokládají železný čepec. Ale všechno de už mimo mě, já jen myslim na tebe. Soudce něco čte a pak dává pokyn rukou. Poslední věc co sem viděl.