Jdi na obsah Jdi na menu
 


"Ten les je celkem velkej" špitl jsem si pro sebe.
'Co pak, jsi se ztratil?' ozval se Lucky do této doby mlčenliví.
"Ne" odsekl jsem mu. Zakroutil jsem hlavu a pokračoval jsem v průzkumu. Jack se ode mě odpojil již na kraji lesa. Cestu zpátky k hrádku jsem znal takže bát se, že jsem ztratím nebylo nutné. Já jsem to věděl i Lucky to věděl, ale připomínky si neodpustil. Zkoumal jsem les již tři hodiny a stále jsem nedospěl ke konci. Netušil jsem, že mě les zavede až k okraji města. Bylo veliké a úchvatné. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Jako by mě vyzývalo abych do něj vstoupil ale neodvážil jsem se porušit Thorinův zákaz. Jen jsem ve skrytu duše doufal, že se tam někdy podíváme. Chvíli jsem se koukal na město a pak jsem se otočil a vrátil jsem se zpět do lesa. Na hrad mi to trvalo chvilku. Jack už stál před branou a evidentně čekal na mě.
"Kde se tak flákáš bratříčku?" nemám rád když mi tak říká.
"Byl jsem u města" oznámil jsem mu lhostejným tónem a pozoroval jsem jeho reakci. Pouze na mě nevěřícně koukal. Lucky se smál, já si ho zkoumavě prohlížel.
"U města?" zeptal se s ustrašeným tónem v hlasu.
"Né, na hřbitově" zasmál jsem se ironicky. Dál jsem to nerozváděl a vešel jsem do hradu. Sál byl rozlehlý a luxusně upravený. Uprostřed podlahy byl veliký kulatý koberec s nádherně vyšívaným drakem. Nemusel jsem se blbě ptát jestli draci existují, zvlášť když vím, že existují i upíři. To mi stačilo. Samotný sál byl také okrouhlý a dveře měl na všechny světové strany. Pouze na severozápadní a severovýchodní straně stálo vysoké schodiště do dalších pater. V jednom z nich byli naše pokoje - území nám již známé. Po podrobnější prohlídce sálu jsem vkročil do východních dveří. Sál nebyl moc zajímavý. Ale místnost, do které jsem vešel byla velice zajímavá. Byla to vlastně veliká telocvična. Všude kolem bylo kožené polstrování a na zemi rozházené kožené matrace vycpávané něčím měkkým, nejspíše peřím. Ze stropu vyselo mnoho konopných lan a dřevěných a železných tyčí. Některé tyče byli zahnuté do pravého úhlu. Okolo stěn stály žebřiny a napodobeniny skal s mnoha výstupky a puklinami. Prošel jsem kolem stěn a ohmatával jsem skály. Byly pravé. Zkusil jsem si na jednu vyšplhat ale pouze jsem si ztrhal nehty. Ještě chvíli jsem tam tak postával a rozhlížel jsem se. Cítil jsem takové zvláštní svrbění na konečcích prstů. Jako by mi něco říkalo, že tu za pár dní budeme skákat a lézt jako kočky po stromě. Usmál jsem se a vydal jsem se na průzkum dalších dvěří, čekalo mě ještě spousty dveří. Ocitl jsem se opět v hlavním sálu. Tentokrát jsem se vydal na západní stranu hradu. Po pár krocích jsem zjistil, že se jedná o trakt sloužící výhradně služebnictvu. Nezdržoval jsem se zde moc dlouho, pouze jsem jej přelétl zrakem a vrátil se zpátky. Jižní dveře jsem nevyužil, byly to vchodové. Rovnou jsem se vydal do severní části. Také nic zvláštního. Pouze prostorná kuchyně a ještě prostornější jídelna. Na průzkum jsem měl ještě spoustu času a tak jsem se zastavil v kuchyni na něco k snědku.
"Dobrý den, mladý pane" uklonil se okamžitě první kuchař, který si mě všimnul. Vypadal na hlavního kuchtíka, podle vysoké, bílé čepice. Nebyl jsem zvyklí aby se mi někdo klanil.
"Dobrý" usmál jsem se, "nenašlo by se zde něco k snědku?"
"Co přesněji by jste chtěl, mladý pane?"
"Co mi můžete nabídnout?" tušil jsem, že to jsou pouzí lidé ale řekl jsem si, že když slouží Thornovi budou vědět co jsem zač.
"Srnčí krev se špetkou tymiánu a zázvoru, slepičí s pepřem a troškou bazalky, kozí jemně říznutou česnekem a výtažkem z jarní cibulky. Dále mohu nabídnout studenou rybí s kapkou citrónu a špetkou kmínu." vyjmenovával jako by se nic nedělo. A výběr to byl opravdu boží. Nejlépe mi však zněla srnčí se špetkou tymiánu a zázvoru, neodolal jsem a poručil jsem si jí. Příprava mu trvala kraťoulinkou chvilinku. Netušil jsem jak je dobrá krev ochucená nějakou tou bylinkou. Pohodlně jsem se usadil na nejbližší židli.
"Tak na na tuto si zvyknu velice brzy" zamručel jsem si pod vousy.
'Jop já taky' usmál se Lucky. Kuchtíci se pouze usmívali, nejspíš je těšilo, že mi chutná.
"Jak dlouho tu už pracujete?" zeptal jsem se po dopití lahodné srnčí. Hlavní kuchař se na mě otočil a uklonil se. Ukázal jsem na vedle stojící židli a pokynul jsem mu aby se usadil. Opět se uklonil a sedl si vedle mne.
"Já tu jsem již pár desítek let, mladý pane. A tihleti chlapci tu nejsou ani dva roky." usmál se a bez ostychu se opřel, "Pan Thorin je velice štědrý muž. Všichni jak je tu vidíte, mladý pane, jsou ve směs sirotci, kterých se milostpán ujal a dal jim práci. Zde na hradě je i mnoho žen s dětmi. Většinou bez domova. Pán se jich také ujal, dal jim práci i střechu nad hlavou. Je to dobrý člověk - upír." Pozorně jsem si ho prohlížel a poznal jsem, že mluví pravdu. Neměl důvod lhát, opravdu zde byl spokojený.
"Thorin nám, mě a bratrovi, řekl, že si můžeme prozkoumat celý hrad i jeho blízké okolí. Chtěl bych se vás zeptat co mi můžete o tom říci. Něco co by mě zaujalo." povolil jsem uzdu své zvědavosti.
"Ale jistě mladý pane" začínal jsem si zvykat, "východní část hradu zabírá veliká tělocvična, dveře tam vedou pouze z haly. Tělocvična je jediná místnost ve východní části. Místnosti služebnictva a lidí, kterých se pán ujal se nachází v západní části hradu. Kuchyň a jídelnu jste již našel pane. Když vyjdete po schodech a půjdete přímo za nosem dojdete na konec veliké chodby. Na jejím konci jsou veliké dveře a za nimi ještě větší knihovna. Západní část prvního patra je věnována pokojům pro hosty. Tam jste nejspíše ubytováni. Náš pán má pokoje v severní věži. Jižní a západní věž je prázdná. No a poslední místo, o kterém by jste měl vědět je sklepení. Tam jsou kobky, skladiště a zbrojovna. Na nádvoří jsou stáje a domky těch, kteří se již nevešli do hradu. A také menší kovárna. Jsme šikovně ukrytí uprostřed lesů na vysokém kopci. Ze severu je sráz, ze západu a z jihu jsou téměř neprostupný lesy, ve kterých číhají vlci a jiní predátoři. A na východě je les se skrytou cestou vedoucí k městu. Lesy bohužel neznám, moc z hradu nevycházím. Pouze když jedeme pro zásoby do města." Pozorně jsem ho poslouchal a snažil jsem se všechno si zapamatovat. Výklad byl vyčerpávající ale poučný. Slušně jsem mu poděkoval a odešel jsem. Namířil jsem si to přímo do knihovny. Nebylo těžké ji najít. Ne po onom výkladu. V knihovně jsem našel Thorina.
"Zdravím tě Johne." usmál se. Usmívá se pořád, zvykal jsem si.
"Já tebe taky." odpověděl jsem. Sedl jsem si naproti němu a prohlížel jsem si knihu, kterou si četl.
"Co čteš?" zeptal jsem se. Thorin dočetl stránku, založil ji tenkým provázkem a zavřel ji.
"Historii Eudalského království. Umíš číst, Johne?" pohlédl na mě zkoumavým pohledem. Pouze jsem nesouhlasně zavrtěl hlavou.
"Hmm, dobře máme tedy první věc, kterou vás naučím. Teď ale běž zkoumat" mrkl na mě.
"A, Thorine?"
"Ano, chlapče?" pohladil knihu po hřbetu.
"Proč nemůžeme do města?" zeptal jsem se na otázku, která mi vrtala hlavou už od doby kdy jsem město sám viděl.
'Jo proč tam prostě nemůžem skočit udělat bububu a zase odejít? Nebo si třeba zaskočit za holkama?' neodpustil si Lucky. Byl jsem upřímě rád, že jsem jediný, který ho slyší.
"Tak tato otázka tě trápí. Je na ní kupodivu jednoduchá odpověď. Ve městě na vás čeká mnoho nebezpečí a já vás zatím tomu nebezpečí nechci vystavovat." pokýval hlavou a opět otevřel knihu. Tím náš rozhovor skončil. Něco mi našeptávalo, že se do města přece jen podíváme. Později ale přece.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář