V místnosti u obdélníkového stolu sedělo celkem pět mužů. Jeden na čestném místě v čele stolu a zbývající čtyři po dvou na každé straně. Byli rozsazeni přesně dle své funkce. V čele starosta, na levé straně hned u starosty první náměstek naproti němu pan tajemník. Vedle náměstka seděl výběrčí daní a vedle pana tajemníka velitel městské gardy. Oči všech pět mužů byly plny očekávání. Nebyli kompletní. Chyběl cechmistr obchodní gildy, vznešený a "spravedlivý" pan soudce, pan lichvář a ctihodná madame Galiová, velitelka městské tajné služby a milenka pana starosty. Radní čekali již nějakou chvilku a pomalu začínali trpět netrpělivostí.
'Ještě chvilku a odejdu' pomyslel si velitel městské gardy od přírody prudký muž. Sotva si to domyslel dveře se lehce otevřely. Dovnitř vešli chybějící členové městské rady. Poslední - pan soudce - zavřel dveře a rázně dokráčel ke svému místu. Pohodlně se usadil a počastoval pana starostu širokým úsměvem.
"Tak tedy můžeme začít." oddychl si starosta a spustil nekončící vodopád slov. Byl teprve v polovině svého proslovu, když se zprudka rozletěly dveře a dovnitř vstoupil muž v dlouhém koženém kabátu. Jak by poznamenala madame Galiová, byl velmi pohledný.
"Vingere kolikrát vám mám opakovat aby jste nechal můj hrad na pokoji?" promluvil zostra na starostu, který se při jeho pohledu snažil vpít do měkkého křesla.
"Ale... ale... ale pane barone" zakoktal se.
"Žádné ale, k sakru. Už mě nebaví vyhánět vaše lidi z mých lesů. Až se jim tam něco stane za mnou nechoďte." nepolevoval v ostrosti svého hlasu. Starosta pouze otevíral a zavíral ústa nevěděje co říct. Nikdo v místnosti nebyl schopen slova, jelikož z muže vyzařovala jakási strašlivá ale úctu zasluhující aura. Nakonec se madame Galiová přemohla a promluvila: "Omluvte mou zvědavost, pane barone ale nechápu o co se zde jedná. Možná bych byla schopna vám v tom nějak pomoci."
"Madame Galiová, šéfka místní tajné policie. Promiňte mi madame, že vám nevěřím vaši nechápavost, váš úřad vám dovoluje více než bych si přál. Jediné co pro mne, tedy spíše pro sebe a hlavně pro pana Vingera můžete udělat je, neplést se do mých věcí." usmál se velice nepříjemným úsměvem.
"Pane barone, prosím..." začal starosta.
"Žádné prosím, Vingere" sjel ho přísným pohledem baron, "prostě udělejte co po vás požaduji a nebudu se vám již nadále plést do vedení města. Ale upozorňuji vás, jestli do zítřejšího večera nepoznám rozdíl, vy všichni se na tyto křesla už neposadíte. A věřte, že já svá slova držím." Starosta se ustrašeně podíval na své radní. Všichni do jednoho přikývli. To baronovi stačilo, otočil se na podpadku a rázně vykráčel z radnice.
"Zatracenej Thorin. Prej 'Stáhni svý lidi Vingere'. Já mu dám prašivýmu baronovi." zaláteřil si pan Vinger.
*
*
"No tak makej Johne" zašveholil na mě Jack.
'Tak nás vem na záda a bude to' zabučel Lucky. Už půl hodiny jsme běhali v lese velice rychlým tempem. Ale ani za boha jsem nemohl Jacka dohonit.
'Že jsi mu dával ten náskok ty blbče' láteřil Lucky.
"Klid Lucky, nakonec ho doběhnu" ucedil jsem. Kde kdo by řekl, že po půl hodině sprintu s nepolevujícím tempem, by jsme padli k zemi k smrti vyčerpaní. Ale to by jsme nesměli být upíři.
"Nemám na tebe počkat Johne?" smál se Jack a stále zrychloval.
"Narozdíl od tebe, Jacku, můžu takhle běhat celý den" věděl jsem, že to není pravda. Ovšem já narozdíl od bratra jsem byl před během v kuchyni na pořádnou číši jehněčí krve s bazalkou a špetkou mletého muškátového oříšku. Opravdová dobrota ale hlavně neuvěřitelně vydatná. Měl jsem síly jako deset tažních koní, ne - li víc. Bratr opět zrychlil.
"Tak a teď mě už fakt štve" zamračil jsem se a přidal jsem na rychlosti. Jehněčí se začala projevovat. Pomalu jsem jej doháněl. Byl jsem od něj sotva deset kroků, když z nedalekého křoví vylétl šíp a přišpendlil mě k nejbližšímu stromu.
'Ty brďo, ten šíp měl ale páru' ozval se udiveně Lucky.
"Jo to měl. Zajímavé, trčí mi kousek pod žebrama."
'Hmm, co ho vyndat?'
"Není špatnej nápad" uznale jsem pokýval hlavou a jedním slabým trhem jsem šíp vytáhl. Chyběla mu kovová špice, nejspíš uvázla ve stromě. Prohlédl jsem si břicho ale jediná upomínka na šíp byla dírka v košili. Rána se zacelila ihned po vyjmutí šípu. Celkem jsem se podivil, že se střelec nepřišel podívat co to vlastně trefil. Rozhlédl jsem se po lese a špicoval sluch, zda - li něco neuslyším. Slyšel jsem. Jakési tiché kroky nedaleko od křoví, ze kterého šíp vylétl. Přikrčil jsem se a tiše se vydal na průzkum. Upíři svedou chodit tak tiše, že bych mohl chodit po skle a nikdo by mne neslyšel. Doplížil jsem se ke křoví a opatrně za něj nahlédl. Nikdo tam nebyl. Pohlédl jsem do dáli a uviděl shrbenou postavu. Na zádech měl toulec plný šípů a v ruce krátký luk. Střelu, která mě zasáhla jsem stále třímal v ruce. Prohlédl jsem si její letky a pak jsem se pozorně zahleděl na letky šípů údajného střelce.
'Pokud tě zrak nešálý tak támhleten plížil tě střelil pod žebra. Jen je divný, že se nepřišel podívat jestli ještě žiješ nebo ne.' zabručel Lucky.
"Možná, že ten šíp vyslal omylem. Třeba mě nechtěl trefit. A taky nezapomeň jakou rychlostí jsem běžel. Je téměř nemožné aby mne zahlédl." zašeptal jsem.
'Taky pravda, ale přece jen, půjdem se ho zeptat ne?' na otázku jsem pouze kývl hlavou. Střelec se mezitím vzdálil přibližně o sto kroků, pro mne titěrná vzdálenost. Předběhl jsem jej a čekal. Měl jsem štěstí, že nezměnil směr. Jakmile kolem mne prošel, vylezl jsem z úkrytu a zvolal jsem: "Neztratil jsi šíp, střelče?" Reakce to byla krásná. Otočil se s takovým překvapením, že si nevšiml kořenu před ním a zakopl o něj. Ležíc na zemi na mě hleděl nemoha najít slova.
"Ptal jsem se na něco" usmál jsem se svým nejhezčím úsměvem.
"N... neztratil" dostal ze sebe.
"Hmm, já bych řekl, že ztratil" opravil jsem jej a hodil mu "můj" šíp k nohám, "poznáváš jej?"
"Ano ale nemá špici" konečně se probral z překvapení.
"A víš, že máš pravdu? Jestli po té špici tak moc toužíš tak se vrať zpátky k tomu křoví kde ti omylem vylétl z luku. Jen doufám, že až se tě zeptám proč jsi po mě vystřelil, mi nebudeš říkat, že jsi mířil na nějakou vymyšlenou laň, která stála za mnou. To ti opravdu nespolknu. Takže co mi k tomu povíš?" nepřestával jsem se smát. Mlčel. Vypadal, že přemýšlí co mi řekne. Nejspíše ho nenapadlo nic co by mne přesvědčilo, bál se mě viděl jsem mu to na očích. A ani nevypadal na to, že by chtěl utéct. Nejspíše byl smířený se svým osudem.
"Ztratil jsi řeč? Ale co to je jedno. Vstávej, půjdeš se mnou." řekl jsem mu a pomohl jsem mu na nohy. Držeje ho za paži jsme se vydali zpět k hradu. Nebránil se. né při pohledu do mých očí a na díru v mé košili.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář