Začalo to včera večer, když sem byl na obhlídce. Všude byl klid. Les byl tichej a tábor taky. Jen sem tam proběha nějaká ta veverka a tu a tam zahoukala sova. Prostě klidnej večer. Aspoň sem si to myslel. Ano přišlo mi divný když sem už neslyšel zahoukat sovu. Ani veverky už nepřebíhali. Ale řekl sem si, že si teď asi dali oddech. Neozvali se ani po půlhodině ale já si toho nevšímal, sovy nejspíš odletěly jinam a veverky se asi uložily ke spánku. Pak sem v lese uslyšel tiché kradmé kroky. 'Radši se tam kouknu' řekl sem si. Potichu, jak nás učili na cvičáku, sem se vkradl do lesa. Byla tam tma a ticho. Nic sem neviděl ale on viděl mě. Celou tu dobu co se tam byl, mě pozoroval. Vypadalo to, že si se mnou hraje. Dlouho mě pozoroval. A pak v ten nejméně vhodnej moment (pro mě samozřejmě) mě napadl. Bránil sem se ale nešlo to. Stejně mě kousl. Myslel sem, že sem mrtvej. Ale ne to nebylo v jeho plánu. On mě nechal schválně žít. Jako by čekal, že se vrátim zpátky do tábora a budu všechny varovat. A taky, že to tak bylo. Vrátil sem se zpět ale sotva sem se vlekl. Všechny sem varoval ale neposlouchali mě. Ne on to věděl, proto mě nechal žít. Zdravotník mě hned nechal odnést do stanu a hned mě prohlídl. " Hmm, nejspíš vlk. Si někde zakopl a vlk tě napadl co a nás taj krmíš povídačkama o vlkodlacích" posmíval se mi ten zdravotník. Pak to začalo. Celým táborem se začal rozšiřovat děsivý řev, zvuky zbraní a granátů a bolestivé výkřiky. Asi po půl hodině vše utichlo jen tu a tam bylo slyšet tiché bolestivé výkřiky. Pak do stanu, ve kterém jsem ležel se přikulhalo pár přeživších. Vlastně jich bylo jen sedm. Pět vojínů a dva důstojníci a samozřejmě zdravotník, ale ten se mnou zůstal a staral se o mě. Teď toho měl o trochu víc. Téměř všechny je roztrhal. Ti co přežili nebyli jako já pokousaní, byli jen podrapaní jako od hodně přerostlého psa. Byl na ně děsnej pohled ale smíchu sem se neubránil. "Proč se směješ?" zeptal se mě jeden vojín. A já na to: "Já vám to říkal." Druhý den ráno, tedy dnes, sme dostali za úkol uklidit tábor. Svinčík to byl nepředstavitelnej. Vetšina zbylích to nevydržela a vyhodili i ty poslední zbytky co v žaludku měli. Nováčci. Já uklízet nemusel jelikož se mi eště přitížilo tak sem jen ležel a poslouchal co dělají. K večeru se vše opět utišilo. Nikdo si již netroufal být venku sám a tak se všichni nahrnuli do nemocničního stanu a spali. Důstojníci však již nechtěli nic riskovat a tak se spalo na směny a na hlídky se chodilo po dvou. A takhle to chodilo každej večer. A mě se každým dnem a každou nocí dělalo hůř a hůř. Blížilo se něco velkýho a já to cejtil. Blížil se úplněk. Když přišel můj "poslední" den omdlel sem. Probral sem se až když se začalo stmívat. Cítil sem jak se ve mě něco hýbe jako by to chtělo ven. Nemohl sem to vydržet a začal sem řvát bolestí. Byla to nepředstavitelná bolest. Měl sem pocit jako bych se měl roztrhnout vejpůl. Všichni se polekali když mě slyšeli. Jeden z důstojníků řekl zdravotníkovi ať mi dá něco na tu bolest ale nic nepomáhalo. A já řval dál. Přesně o půlnoci. To skončilo a zároveň začalo. Skončil jeden život a začal druhý. Život vlkodlaka. Nevim co se dělo večer, jen vim, že ráno bylo tichý a nasáklý pachem krve. Pak sem uviděl co se stalo a vše sem v tu ránu pochopil. Pochopil sem proč mě nechal tehdy v tom lese žít a proč nezabil všechny. On věděl celou dobu co dělá. Dělal si společníka. On věděl, že ho budu hledat, že se budu chtít učit. Ale teď je to jiný, vše co potřebuji už znam a nikoho už nepotřebuju. Teď sem na to sám.