Takže Vy chcete vědět jak se ze mě stalo to co sem? Hmm, dobrá řeknu Vám to, ale nejdříve se usaďte, bude to dlouhé vyprávění.
Bylo mi patnáct let když v naší vesnici začal řádit mor. Všichni pomalu a bolestivě umírali. Jen nám se mor zatím vyhýbal ale taky na nás mělo dojít. První zemřel muj nejmladší bratr. Po něm následovala sestra a po ní matka. Nakonec sme zbyli jen já, starší bratr a otec. Když jsme pohřbili matku otec se složil, dál už nemohl a tak si život vzal sám. Druhý den ráno jsme ho s bráchou našli na naší jabloni. Pohřbili jsme ho a šli do domu. Zůstali jsme sami, jen já a starší bratr. Už se blížilo k večeru a my se připravovali ke spánku, když někdo zaklepal na dveře. Strnuli jsme překvapením. Kdo by v tento nehostiný čas klepal na dveře, na kterých je ještě ke všemu namalován rudý kříž, zančení domu nakaženého morem. Opatrně jsem vykoukl z okna a zahlédl sem vysokého, štíhlého a pobledlého muže. Měl dlouhé, rovné a bílé vlasy a byl až nepřirozeně krásný. U boku měl krátký, lehký meč a na sobě úbor šlechty. Bratr, ač překvapen, otevřel dveře a zeptal se neznámého: "Co Vás sem přívádí pane? Copa nevidíte, že je tento dům nakažen morem?"
"Mě mor neublíží, můj mladý příteli," řekl milým a přívětivým hlasem cizinec, "Smím vstoupit? Hledám místo na přenocování a vaše chalupa byla jediná v okolí."
Bratr byl tak překvapený že se nezmohl nic odpovědět. Ale já pohotově zareagoval a pozval cizince dál.
Byl to velice zajímavý společník. Dlouho do noci nám vyprávěl různé příhody, které ho již potkali. Když skončil své vyprávění, chopil jsem se slova a začal jsem vyprávět vše co se nám v posledních dnech přihodilo. Bylo to smutné vyprávění. Jack (můj bratr) byl celou dobu vyprávění zamlklí a jakoby duchem nepřítomen. A cizinec, který se nám představil jako Thorin, celé vyprávění poslouchal se smutkem v očích.
"No a to je vše co se nám v posledních dnech stalo" ukončil sem své vyprávění. Venku foukal silný vítr ale v místnosti bylo ticho. Bratr seděl s hlavou sklopenou sotva držeje slzy a cizinec si mě zvědavě prohlížel.
"Oba jste nakažení morem, chlapci" pronesl do ticha. Pohlédl jsem na něj a smutně jsem přikývl.
"Můžu vám pomoci, dát vám nekončící život, ohromnou moc a mnohem víc" řekl podivným tónem. Oba dva jsme na něj překvapeně koukli, nevěříce svým uším. Abych řekl pravdu ta slova mě vyděsila a zaroveň jako by ve mě probudila novou naději. Pohlédl jsem na bratra a v jeho očích jsem zahlédl ono podivné zablísknutí, které měl vždy když někomu nedůvěřoval nebo si jej zkoumavě prohlížel.
"Pomoci?" zeptal se nedůvěřivě Jack, "sám jste nám teď řekl, že jsme nakaženi morem. Tak jak nám můžete pomoci?"
"Velice jednoduše Jacku" pronesl tiše, mrazivě. Bratr na mě překvapeně pohlédl. Jak mohl znát jeho jméno? Vždyť jsme mu naše jména neřekli.
"Jak?" vyrazil jsem ze sebe téměř dychtivě.
"Víte chlapci, já jsem upír. Ne, bát se mě nemusíte. Upíří kousnutí člověka nezabije a ani nepromění pokud to sám upír nechce. Ale věřte mi, líbíte se mi a je vidět, že se vám nechce umírat. Nabízím vám to co jinému už nenabídnu. Věčný život, nekončící síla, obrovské možnosti. To vše a mnohem víc. Ale nespěchám na vás, dám vám čas do zítřejšího rána. A teď když mě omluvíte, půjdu si lehnout." usmál se a lehl si na otcovu postel. Pohlédl jsem na bratra a on pohlédl na mě. Nevěděli jsme co říct ale něco nás nutilo přijmout cizincovo nabídku.
"Běž si lehnout Johne" zašeptal Jack.
"A co s jeho nabídkou?" zeptal jsem se ho.
"Rozhodni se sám" usmál se a ulehl na kamna. Věděl jsem jak se rozhodl. Věděl jsem, že jeho nabídku přijme.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář